Asi bych měl začít zkouškami a mými snad ne zpackanými NKÚ, ale teď se děje něco důležitějšího a horšího a prostě je to průser. To jsme si tak jeden večer s Tie vyměňovali večeři, dokud se nesbalila a neodešla s osobou, se kterou pravděpodobně ten večer i zůstala.
Teda to mi netvrďte, že je náhoda, že druhý den už vypadá, že se nedožije dalšího dne!
Třetí den už se nedala nikde sehnat. Čekaly ji další zkoušky a ona se neukázala. Zaspání jsem rychle vyloučil, na poštu neodpověděla a neukázala se ani u jídla. No po tom, co prokašlala celý den předtím mi došlo, že už zbývá jen jediné místo, kde by mohla být. A tam také byla.
S potvrzením z ošetřovny jsem letěl pro cokoliv, co ji aspoň trochu rozveselí. Takže jsem popadl v síni pudink, pak knihu, kterou jsem pár dní předtím rozepsal a vyrazil jsem zpět. Naštěstí ten den zrovna probíhaly návštěvní hodiny, takže mě přemlouvání ošetřovatelky ani nestálo moc snahy. Vešel jsem k ní do pokoje, ale jediné, co jsem z ní v celé místnosti viděl, byla jen část jejích vlasů. Zbytek byl schovaný v nadýchaných peřinách.
Seděl jsem tam poměrně dlouho, než se konečně probudila a s trochu vylekaným, ale zároveň pobaveným výrazem se na mě podívala. V ten moment jsme ani jeden nemuseli nic říkat. Oba jsme věděli, že to bylo to, co jsme potřebovali a co nám chybělo. Já chtěl vědět, že je alespoň v rámci možností v pořádku a ona toužila mít někoho u sebe. Přestože v její mysli asi nejsem v tomhle žebříčku na prvním místě, troufám si říct, že jí to pomohlo.
Pohybem hlavy jsem jí naznačil, aby se trochu posunula a já si mohl vlézt vedle ní. Vzal jsem to dost opatrně, takže jsem většinu času kontroloval, že nejsem moc blízko a nebude mít důvod mě shodit. Nechybělo ale málo a byl bych schopný tam s ní usnout. Místo toho jsem ale otevřel knihu s příběhem, který se snažím psát a začal jsem číst. Poslouchala každé slovo a dokonce i vypadala, že ji to zajímá. Navíc ji společnost se mnou dělal v tu chvíli i ten slavný pudink, který jsem musel tajně propašovat a kterým se současně ládovala. Snad jsem se jen modlil, aby v něm to čisté povlečení nějak nevymáchala, to už by bylo totiž asi naposledy, co mě sem někdo pustil.
Odcházel jsem až s koncem návštěvní doby. A to ještě hodně nerad. Co jsem se vrátil zpět na pokoj, jsem jak tělo bez duše a dokonce i bojkotuju výhru poháru za cenu toho, že si vyslechnu na koleji připomínku od Parkera, protože mi strach o ni nedovolí nic jiného. Raději bych tam byl dál s ní. A ne na okraji postele, ale v objetí. Aby věděla, že moje náruč je pro ni vždycky otevřená, i v takových momentech.
