Po skončení války nastalo v Londýně a okolí ještě větší ticho. Otázkou je, jestli se všichni stále bojí ukazovat se na veřejnosti nebo si odvykli trávit čas jinde než na bezpečném místě. I my se během léta přemisťovali z vlastního domu k rodičům, zpět a zase k rodičům.
Tie byla v celé té situaci zainteresovaná víc než bylo znát, a projevilo se to hlavně na konci školního roku, když se celá škola začala pod náporem Regimentu bortit. Vyeskalovalo to až natolik, že jsem o ní jeden den od rána nic nevěděl. Ukázalo se, že postupné oťukávání hradeb cílilo až k samotnému útoku. Za jakým účelem si Regiment vybral zrovna školu, kterou každý rok vyjma dvou měsíců okupují děti, je mi záhadou, ale protože to dopadlo, jak mělo, mě to nadále netrápí. A jelikož se Tie vrátila v pořádku, sic s utrápenou myslí a ohořelými šaty, v tu chvíli to pro mě skončilo tak, jak jsem předem doufal. Myšlenky na ostatní členy odboje, studenty, profesory a rodiče, které jsem znal z předešlých let, na mě začaly doléhat až později.
O to více mě překvapilo, když jsem na akci pořádanou Mary a Liliannou zahlédl Odette, o které během války kolovaly různé fámy. Vidět ji a slyšet ji mluvit byl takový šok, že jsem se cítil jako by mnou projel samotný blesk z nebe. Vyměnili jsme si pár vět, ale protože zrovna začala burza na záchranu Littleportu, nebyl čas se dozvědět víc. Slíbil jsem, že se jí ozvu a že někam zajdeme, no už jsem na to nesebral odvahu. Nebojím se jí, bojím se toho, co bych se mohl dozvědět. Teď mě celá situace staví do pozice, kdy si naivně myslím, že je všechno za námi a že můžeme žít zase šťastně až do smrti a nechci ji ohrozit tím, že bych se mohl dozvědět nové znepokojivé věci. Je to asi trochu sobecký, ale musím si nejdřív srovnat hlavu sám, než do ní pustím někoho jiného kromě Tie.
S blížící se svatbou nám navíc nezbývá moc času na nic dalšího, pár dní zpět jsme zrovna byli domlouvat šaty na obřad. Jestli jsem si do té doby myslel, že mám alespoň trochu smysl pro fashion, tak mě Laurie rychle vyvedla z míry. Vlastní teď společně s Corn obchod na Příčné, což mi přijde fakt hezký, ale být v obchodě, který napůl vlastní vaše bývalá, která není pozvaná na svatbu, protože mi to přijde fakt nemístný, je prostě trochu zvláštní. Obzvlášť, když mi pak přijde blahopřání od Viann, kterou jsme taky kvůli tomu nepozvali. I když jsme se už mezitím stihli s Corn udobřit.
Situaci ale zachraňuje Marcus. Jako můj svědek se do toho pustil s vervou. Nejenže stihl obeznámit se situací Laurie dřív než my, začal se zajímat taky už o moji rozlučku a další náležitosti. Věřím, že s přípravami se na něj kdykoliv můžeme obrátit. Navíc jsme spolu teď na pivu zvládli probrat všechno možné, a tak jsem rád, že jsem vybral právě jeho. Začal sice dělat školníka v Bradavicích snad v tu nejnevhodnější dobu, protože aktuálně by škola místo školníka potřebovala pravděpodobně spíš dělníka, opraváře a kněze pro vysvěcení, ale dle jeho slov ho tahle práce baví a je rád, že je zpět tam, kde mu bylo nejlépe. Škola bez Marcuse prostě nemůže být nikdy to pravé ořechové.
Když tedy pominu plakáty na stěnách kouzelnických prostor, ať už je to probíhající pátrání po zbývajících přisluhovačích z Regimentu či po ztracených osobách, je tahle poválečná doba vlastně docela fajn. Snad už jen doufejme, že i ten hořký ocásek co nejdříve vymizí.
A Tierney?
Válka ji možná trochu změnila, ale samozřejmě jen k dobrému. Cítím z ní teď větší sebevědomí, odvahu a sílu prokázat, že i ona chce být vidět a slyšet. A hlavně, že chce konat dobro a dobru pomáhat, když se jí naskytne příležitost. Ke všem těm pozitivním věcem, kvůli kterým si ji chci vzít, se tak přidala i hrdost za skutky, jež projevila v posledních dvou letech. Už brzo se tak budu moci chlubit větou „To je moje žena Tierney, která ve válce pomohla správné straně ve chvílích, kdy to bylo nejvíce potřeba.“