Nevěřím, že se to děje, ale ono se to děje. Já tě našel a fakticky do tebe zas něco píšu! Už jsem si myslel, že moje deníková éra skončila, ale v poslední přihrádce v kufru, kam jsem tě pravděpodobně strčil po posledním ne zrovna příjemným zápisku, jsem tě přece jen našel. Odehrálo se toho hodně a nejradši bych to všechno zapomněl, no stalo se a už to nesmažu. Horší je, že místo toho, abych se snažil vnímání mojí osoby u ostatních změnit, ještě to zhoršuju. Nu což, teď už je na to stejně pozdě, tak si na hodnýho kluka hrát nemusím.
Od začátku prázdnin je toho však tolik, že jsem nakonec možná rád, že si to do tebe všechno můžu zapsat. Začnu tou nudnější věcí - brigádou na farmě. Ona teda zase tak nudná není, protože je tam práce jak na kostele (nebo jak to ti dospělí říkají), ale oproti tomu, čím se chystám pokračovat, to prostě nudný je.
Kromě farmy už mě s prázdninami pojí jen další dvě věci. Ležák (výjimečně kakao) a holky. Jako promiň, zní to blbě, ale já říkal, že si na hodnýho kluka už hrát nemusím. No abych to vysvětlil - jestli to teda jde vysvětlit - začalo to Cindy. Tu neznáš a pravděpodobně už o ní psát znova nebudu, protože při našem posledním rozhovoru mi řekla, že už se mnou mluvit znova nechce (nedivím se), tak ji tu alespoň v rychlosti zmíním, protože ukončení tohohle vztahu (ano, vztahu) nebylo zrovna ideální, i přesto strávenej čas s ní jen tak nezapomenu. Jinak řečeno - podělal jsem to, ale předtím to bylo hezký. Pokud se ptáš proč, tak za to pro změnu může jiná holka. A tím začíná nová, ta důležitější kapitola.
Jedno odpoledne, kdy jsem se ploužil po kotli a nakonec to zakončil u jídla, se ve dveřích objevila jistá Corn. Jasně, že jsem věděl, o koho jde - nedá se přeslechnout, přehlídnout a podle mě není na hradě člověka, kdo by ji neznal. A protože jsem ji na první pohled viděl v jiný náladě než je obvyklé, trochu mě to zarazilo. Ještě víc ale až když na mě promluvila. Na mě, chápeš to? Na mě!
Po rozsáhlém výkladu o tom, proč se tváří tak jak se tváří, jsem ji objal. Asi mi to přišlo jako nejlepší varianta, kterou jsem jí mohl v té chvíli pomoci. A snad to i zabralo, protože jsme zbytek dne strávili spolu. A já si postupem času začal uvědomovat, že z ní opravdu nějaká ta záře snad musí jít, jelikož mě ke konci večera na pláži po koupačce úplně odrovnala. Až tak moc, že i naše jazyky by v ten moment mohly souhlasit. A to se mi fakt jako běžně neděje!
Cítil jsem se ale skvěle. A ne jen tenhle konkrétní den, ono se to mezi námi totiž nějakou dobu táhlo. Vídali jsme se pravidelně, dokonce u mě přespávala, seznámila mě s vodkou (ten zbytek nezmiňuju schválně, to se nedalo pít), no prostě to bylo celý hrozně hezký. Dala mi úplně jiný impuls než kterákoliv jiná do té doby. Je jí jedno, co jsem zač, když jsme spolu, je nám dobře a neřešíme nic, kvůli čemu bych měl být zase v háji. Je to uvolněný a nevím, přirozený? Schválně to ale píšu v minulým čase, protože jsme se teď pořádně nějakou dobu neviděli a kdo ví, je to Corn, může to být jakkoliv. Obzvlášť, když v těchto věcech funguje podobně jako já a narozdíl ode mě to má třeba na salámu. Nicméně si myslím, že doba strávená s ní, ať to skončí jakkoliv, je pro mě strašně důležitá.
S kým jsem se ale včera viděl (taky po delší době) a i v jejím případě naposledy to taky nebylo jen tak - ani včera ne, že mám z toho hlavu asi třikrát takovou. Kdybys věděl a nebyl jen cár papíru, asi by ses tomu možná trochu zasmál, páč vědět, že se budu líbat (ne naráz) s podle mě dvěma největšíma kočkama z havru a JEŠTĚ s nejlepšíma kámoškama, tak se tomu měsíc zpět zasměju taky. Jenže ono to tak fakt je a i Viann mi dává poměrně dost zabrat. Třeba jako včera večer, kdy jsme po práci (jestli se tak našemu běhání za kozama s kýblem v ruce dá říkat) vyrazili na jídlo. Shodli jsme se celkem jasně na pizze a taky na tom, že bude lepší ji sníst mimo restauraci. Takže jsme skončili u stromu v parku. Kecali jsme, jedli a celý to bylo takový hezký. Pomalu se mezi náma vzdálenost krátila, až se naše rty dotkly a rozhovor ani nevím o čem najednou přešel do líbačky. A stejně jako s Corn to bylo hrozně přirozený, jako posledně. Koukala na mě pak těma svýma obříma kukadlama a s roztomilým úsměvem, že se kolem mě všechno zastavilo.
A já tu teď sedím nad tebou a říkám si, co to se mnou provedly a proč se cítím tak jak se cítím. Mám pro obě takovou slabost, že se mi podlamují kolena, kdykoliv je vidím. Asi se budu muset zastavit za Aishou, ta mě zase něčím bací po hlavě a řekne mi, jakej blbec jsem, ale snad mi zvládne dát i nějakou rozumnou radu. A u ní mám aspoň jistotu, že s tím za nikým hned nepoběží, jinak bych se asi propadl, kdyby se moje pocity dostaly ven.