Konec prázdnin nastal rychleji, než bychom asi všichni chtěli. Poslední dny jsem měl plnou hlavu toho, jak se s Tie budeme vídat a kolik času na sebe budeme mít. Zhruba od poloviny prázdnin jsme spolu trávili totiž veškerý volný čas, protože jsem si neuměl představit ho trávit bez ní, stejně jako ona beze mě.
Bál jsem se ale zbytečně – nevím, kolikrát jsem spal ve své posteli na koleji, ale mockrát to od začátku roku nebylo. Jsme spolu skoro pořád. V redakci, v umývárnách, jednoho večera jsem ji dokonce dotáhl u nás na koleji do tajné lektvarologické místnosti, ve které během chvíle usnula, no byli jsme prostě všude možně. Usínání v objetí se pro nás stalo běžnou záležitostí, ale ne natolik běžnou, abychom to brali jako samozřejmost. Naopak.
Než jsem se dokopal k psaní, stihli jsme spolu poprvé oslavit její narozeniny i Vánoce. Narozeniny jsem pro ni uspořádal v redakci, konkrétně jsem ji proměnil v takzvané Lamí království. Tu redakci, ne Tie. Nevím, jestli se tomu ale dalo říkat úplně království, všude se totiž válelo seno a s úklidem jsem si taky zrovna dvakrát starosti nedělal. Ale všichni tři byli spokojení. Kdo to ti všichni tři jsou? Máma lama, malá lama (kterou ode mě dostala, protože lamy prý mají žít v páru) a oslavenkyně Tie.
O Vánocích to bylo mezi námi ještě více kouzelnější než obvykle. Oblíkli jsme se do ladícího oblečení – já do obleku, ona v krásných šatech, ve kterých jsem se na ni nemohl vynadívat, a večer strávili nejdříve na štědrovečerní večeři, zakončenou předáním mého dárku pro ni v redakci.
Protože jsme se už o prázdninách shodli, že si pořídíme jednou psa, jelikož venčení nás o prázdninách velice sblížilo a já si uvědomil, že až zmizím další rok na hrad, ona bude ta, která bude sama a bude potřebovat někoho, kdo jí mě připomene a kdo jí opětuje objetí, když tam nebudu, dal jsem jí tedy poukaz na pořízení si psa. Samozřejmě jen poukaz, protože bych ho nechtěl vybírat sám. Má to být přece NÁŠ pes.
Druhý den ráno překvapila ona mě. Punčem, který sama navařila a dárky, jež mi donesla. Jeden už ležel na stole a moje zvědavost mi nedovolila na ni počkat, tak jsem do něj nakoukl sám. Úsměv na tváři mám při vzpomínce na moment, kdy jsem ho rozbalil, ještě teď. A tak aktuálně na krku oba nosíme řetízek s přívěškem, který nápadně ladí s tím druhým.
To nejdůležitější mi ale dala až potom. Když se objevila za mnou, sice s ne úplně nadšeným výrazem z toho, že jsem dárek rozbalil bez ní, věděl jsem, že největší dar je pro mě ona sama a že letošní Vánoce jsem si užil především díky její přítomnosti.
A víš co?
Ty další opět budeme slavit spolu. I kdybych měl ze školy odjet kdo ví kam. Já si ji najdu!
Po Vánocích už následoval jen Silvestr. Jen v uvozovkách, protože tu noc se musela odehrát hlavně jedna věc. Víš jak se říká, jak na Nový rok, tak po celý rok?
Tak ji přece nenechám jít spát bez polibku, no ne?
Nakonec sice byla rychlejší a než jsem stihl jakkoliv zareagovat, měli jsme po přípitku a po polibku, ale účel to splnilo. A my tak opět spokojeně znavení po dalším tanečním večeru pomalu usínali.
Spolu.
A to už se nezmění.
Dala mi lásku, kterou jsem ještě nezažil.
A kterou už nechci nikdy ztratit.
Já vím. Je pošetilé, že to říkám zrovna já, protože mě moje dřívější činy stále uhání a uhánět budou, ale teď, právě TEĎ cítím, že díky ní a díky tomu, jak nám spolu je, je právě ona tou, která mi ukázala cestu. Cestu té největší a nejsilnější lásky, kterou jsem mohl poznat. A kterou chci poznávat dál.
Miluju tě.