Naposledy jsem se zmínil, že doufám, že si na mě Corn taky občas vzpomene.
A vzpomene!
Potvrdilo se mi to, když mi jedno ráno dorazila obálka a v ní pohled se známkou z Řecka. Ani mi tak nešlo o to, co na něm bylo, důležitý je, že byl od ní. Ale představ si, dokonce kvůli mně strávila kdo ví jakou dobu na pláži hledajíc shodnou tmavou emo mušli, abychom měli každý jednu!
Nicméně jsem trochu zaspal odeslání dopisu s odpovědí, a když jsem se k tomu konečně dokopal, bylo mi jasný, že už by pravděpodobně byla zpátky tady, než by to tam došlo. Musel jsem ale vymyslet, čím se jí odvděčím za tu mušli. A po přečtení pohledu znovu (vůbec ho nemám pod polštářem) jsem ani nemusel moc přemýšlet, trklo mě to hned. Protože mi psala, že s ní bohužel neztroskotala výletní loď, připravil jsem si pro ni alternativní děj. Tak jdeme na to:
Jak se s Corn potopila výletní jachta
Hlavní postavy:
Cornelia Langston – ta, která přežila… a rozhodně nikoho ŽIVÉHO nezachránila
Vedlejší postavy:
Zbytek (je jich moc)
Kapitola první – ta nedůležitá
Nastupovat, vyplouváme!
Vyplutí probíhalo poměrně v klidu. Nalodění a zmatky kolem byly ale o to horší. Jak se cestující hnali do lodi, určitě došlo k prošlápnutí dřevěných prken, na základě kterých se stávala celá jachta nestabilní. Nic ale prozatím nenasvědčovalo tomu, že by se měla za pár hodin objevit na dně oceánu.
Cornelia se stala jedním z cestujících, kterým byla tato výletní cesta darována. Protože se jí netýkalo zpočátku stejné nadšení jako u ostatních, řeči posádky lodi o nemožném se potopení jí dělaly vrásky na čele. Zbytku však právě toto mazání medu kolem huby přišlo jako dostačující uklidnění na nepotopitelnou loď. S nadšením si užívali vše, co tato jachta nabízela. Ohromné množství jídla, krásný design, pohodlné postele i samotné pohledy z lodi na rozvířený proud za nimi.
Zatímco Leona spočinutého v Děravém kotli v Londýně naopak trápily depresivní myšlenky o možnosti nevrácení se části jeho známých, v případě Corn se jednalo o začínající záchvaty paniky. Co když už sem nikdy nevstoupí, nikdy svou osobností a vzhledem nerozzáří ty plesnivějící stěny zastaralého pajzlíku, to se přece nemůže stát. Záchrana je ale v tomhle případě nemožná, i kdyby se mu podařilo vyrvat z podlahy dřevěná prkna, na voru je nikdy nemá šanci dohnat. Stává se z něj tedy pro tento týden silný věřící v jakoukoliv pozitivní víru, která nemá v popisu práce to, co například panenka voodoo – ačkoliv se toto pravděpodobně za víru nepovažuje.
Kapitola druhá – ta nejdůležitější
Odkdy se lodě krmí brambůrkami, že to v ní tak křupe?
Jakmile se jachta začala blížit zhruba k polovině cesty, ozvalo se v ní hlasité křupnutí. Většina cestujících však měla v hlavě jen pozitivní myšlenky a ti, jež je neměli a poměrnou část cesty strávili v kleku s hlavou v záchodě, toto křupnutí přeslechli nebo úplně ignorovali. Corn se toto ale netýkalo, její citlivé smysly ji donutily škubnout hlavou a automaticky začít hledat zdroj rozpadající se lodi. Chaos se začal odehrávat až ve chvíli, kdy na celou loď zakřičela, že se konečně dočkala. Kdo ji totiž zná, ví, že podobná věta neznamená nic dobrého. Kdo ji nezná, tedy posádka lodi, zůstala v klidu. A to byl velký kámen úrazu, protože mazání medu kolem huby začalo znovu. Co zrovna dělali, když se křupnutí ozvalo, raději vědět nechcete.
Protože se loď dále pohybovala vysokou rychlostí, začalo být pomalu jasné, že se s ní opravdu začíná něco dít. Křupání se ozývalo čím dál více a už i samotná posádka tušila, že je potřeba zkontrolovat každý kout, aby se skrz nějakou díru nedostávala dovnitř voda. Ve výsledku ale stačilo vykouknout z lodi, protože se na levé straně vytvořila přepážka, kterou by dovnitř mohli vlézt i jezerní lidé, natož voda. Spodní patra, ve kterých se nacházela batožina, začala celou jachtu táhnout ke dnu. Tlak byl tak silný, že se přepážka začala rozevírat ještě víc, až to vypadalo, že se roztrhne vejpůl. Po této kontrole se celou lodí roznesl zvuk zvonu, jež značil velký problém. Studenti pobíhali sem a tam. Nikdo samozřejmě nevěděl, jak se v této situaci chovat. Starší z profesorů, který toho ve svým věku již určitě spoustu prožil, začal studenty upozorňovat na záchranné vesty. Netrvalo dlouho a většina studentů již vypadala od pasu nahoru jako nafouklý balon, ze kterého koukala jen hlava a končetiny. Asi se ptáte, kde se v tento moment pohybovala Corn. Protože se zbytek studentů vyháněl z pokojů na horní palubu, ona samozřejmě s klidem v duši kráčela opačným směrem, aby si překontrolovala, co ponechá v batohu, který bude muset na lodi ponechat. Pak jí to ale došlo. „KDE JSOU MOJE TŘPYTKY????“ ozvalo se celým patrem. Je logické, že zrovna tato věc nemohla být ponechána svému osudu. Nemůže se ze záchranné lodi zjevit na neznámém kontinentu s pletí neposetou třpytkami. Navíc by jim zásah vodou mohl značně ublížit.
S úspěšnou misí na záchranu třpytek se objevila zpět na palubě mezi ostatními. Nadšená z potápějící se lodi došla k záchranným člunům. Člen posádky mající na starosti odbavení studentů pro přesun do člunů byl z ní v takovém transu, že než stihl jakkoliv zareagovat, ona už seděla v člunu a čekala na spuštění. Jakmile se zaplnila kapacita, člun opravdu začal klesat k hladině, až na ni úplně dosedl. Po krátkém odplutí se jí naskytl pohled na lámající se loď. Takový nádherný pohled. Začínalo být vidět skrz, některé z kufrů již z nižších pater padaly do oceánu. Pár dalších záchranných člunů se mezitím zaplnilo, spustilo a vyplulo za nimi. Jediné, na co se však v daný moment Corn zmohla, byla myšlenka, kde asi nechala svoje vílí křídla, se kterýma mohla zamávat, vzletět a přeskočit tak dlouhé čekání na jinou loď, která jim přijede pomoci. Ještěže měla na hlavě alespoň svůj houbový klobouk, fungoval totiž jako radar pro zachránce v mlze, jež se kolem nich začala s potápějící se lodí tvořit.
Kapitola třetí – zase ta nedůležitá
Záchrana nákladní lodí
Jakmile loď zaplula pod vodu a ztratila se z dohledu, jediné, co se na hladině v nejbližším prostoru plavilo, byly záchranné čluny plné studentů a někde pravděpodobně i profesorů. To ale není jisté, ti jsou staří a jejich újma by nebyla taková jako u studentů, protože ve svém věku už se stejně na moc nezmůžou. Netrvalo ale dlouho a v dálce se začala rýsovat velká loď, kterou zalarmoval poplach. Jak se předpokládalo, klobouk fungoval přesně tak, jak měl a člun s naší hlavní hrdinkou, jež zachránila tonoucí se třpytky, se vytáhl na loď jako první. Po době snažení se již na lodi začali objevovat i její kamarádi. Všichni se ale klepali strachy a zimou. Nebýt Corn, škubají sebou ještě dnes. Její pozitivní nálada totiž dokáže ovlivnit i tu nejvydeptanější duši.
Profi autor
Leon Russell
Snad to není úplná blbost. Už se těším, až jí to předám a až si to předemnou přečte.
Čus bus!