Zase po roce přišly Vánoce. Nad většinou dárků jsem začal přemýšlet včas, takže to letos nebyl ani takový fofr na poslední chvíli, kromě nějakých pár dodatečných, nicméně jejich balením se chlubit nebudu. Nejvíc jsem si dal záležet na dárku od "tajnýho santy", protože jsem ho měl dávat člověku, který o mně nic neví a tím pádem ani to, že nejsem zase tak šikovnej, abych uměl slušně zabalit dárek. První pokus se samozřejmě navíc nepovedl (a skončil mezi dalším bordelem v jedné z truhel) a druhý už tím pádem musel, jinak bych byl v háji a musel bych to provizorně narvat do něčeho jinýho. A povedlo se mi to!
Jakž takž...
Do truhly jsem to taky hodil v podstatě včas a mohl jsem být tedy v klidu. Slavnostní večeře proběhla poměrně v pohodě, dokonce jsem se odhodlal a vzal na sebe oblek. A prý mi to slušelo. Když jsem však navrhl, že ho tedy budu nosit častěji, rovnou mi to bylo zatrhnuto. Že prý by to ztratilo kouzlo. No tak nic, tak mi to hold zase chvilku slušit nebude. A ani moje blond vlasy to nezachrání.
Druhý den ráno jsem se vzbudil a .. fíha, co udělá rok s počtem dárků. Oproti loňskýmu roku, kdy jsem byl na škole teprve chvilku, to lehce narostlo. Postupně jsem se jimi prohrabal, u některých zavrtěl hlavou (protože jak má člověk vědět, že dostane dárek i od lidí, od kterých to nečeká - hůř si pak připadat nemůžu) a u zbytku se jen culil od ucha k uchu. Všechny dokopy mi udělaly obří radost a už od rána jsem díky nim měl skvělou náladu. Asi bych měl dárky dostávat častěji.
Čas mezi Vánoci a Silvestrem plynul hrozně rychle. Najednou přišla informace, že Nový rok se bude oslavovat opět mimo hrad, takže se hned ráno oznámil čas na večerní přesun. To mi připomíná. K vánocům jsem dostal nový oblek, takže ho asi fakt budu nosit častěji. Rovnou jsem ho využil a vzal si ho na sebe. Ale když už došlo na večer, úplně jsem nevěděl, jak se cítit. Všude bylo hrozně moc lidí, málo stolů (u našeho sice fajn lidi, ale opět, moc lidí), takže jsem se po chvilce zdejchl k baru. Během pár minut se tam vystřídalo dost skupinek, objevila se i Gab, kterou jsem předtím pořádně neviděl, protože se účastnila taneční soutěže (tanec a ještě soutěž - ne, ne a ještě jednou NE). Moc jí to slušelo. Vyměnili jsme si pár vět a s informací, že pokud dostanu chuť si zatančit, bude na mě čekat a zase se ztratila v davu. Ještě nějakou dobu jsem se v duchu přemlouval a zhruba čtvrt hodinky před půlnocí jsem se vydal ji hledat. Pak už to bylo rychlý. Setkání, tanec a najednou se hlásil odpočet. Vyběhli jsme i s davem na balkón. 10, 9 .. no však to znáš. A bum, barvy ozářily celou oblohu i ledový palác, kde jsme zrovna všichni trávili čas. Krása!
Jenže po fajn svátcích přišly výkyvy nálad. A ne jen mých. Někteří z koleje i mimo kolej se mnou přestali zničehonic komunikovat a o co hůř, nemohli se na mě ani podívat. Nejprve jsem si myslel, že se mi to jen zdá, ale čím dál víc jsem se v tom utvrzoval. Nejvíc mě to ale zarazilo u Mayi (té nebelvírské, ne naší), protože mě nenapadl jediný důvod, proč by to tak mělo být. A jelikož mě zajímal důvod, rozhodl jsem se ho zjistit.
První mise začala již před večerkou, kdy jsem se však nic nedozvěděl. Rozhodli jsme se tedy s Mayou vypravit do lotroskopu, kde už ale seděla Mia. Obsadili jsme stůl a zrazu se ve vstupu objevil Nathan. Výborně. Ten je fakt všude.
Mise selhala.
Druhá mise se odehrála až později, tuším kolem půlnoci. Sraz byl ve vodě. Když jsem tam dorazil, už tam pro změnu trénoval Reece, ale v tomhle velkým prostoru to zase takový problém nebyl. Opět jsem obsadil stůl a čekal. Čekal jsem poměrně dlouho, ale přeci jen se někdo objevil. Jeden, druhý, třetí ... a mezi nimi i Maya. Poměrně zvláštní situace, připadal jsem si trochu jak v zoo (pozn. pro neznalé - zoo je v mudlovském světě pojem pro zvířata uvězněná za sklem nebo v kleci, zatímco na ně mudlové čumí a ťukají). No zůstali jsme tam jen my dva. Na debatu o ignoraci se nedostalo, ale i tak jsme toho stihli probrat dost. Než se za námi objevila Odett s Genev. Suprová kombinace. Odett nám "nenápadně" dala najevo, co si o tom myslí a zmizela i s Gen pryč. Tak za chvilku to bude vědět celá kolej. Když jsme to konečně zakecali, vyrušil nás pro změnu hlas Kate. Ano, tý Kate, která loví studenty po večerce. Byly asi tři ráno, takže jsme museli rychle vymyslet, jak se z toho vykecáme. A vlastně jsme nakonec ani tolik nelhali. Vypadlo z nás, že mi jde na koleji o život a že mě má na svědomí, jestli se mi něco stane. Vypadala dost ustaraně a dokola mi opakovala, že si s někým můžu promluvit, ale výsledkem byl návrat na kolej a bez trestu.
Mise selhala tak napůl.
Teď už je tedy skoro ráno a já teprve lehám do postele. Další dny se pravděpodobně budu plížit někde podél zdí, abych na nikoho nenarazil. A Maya asi to samé.
No nic, dobrou noc. Snad u příštího zápisku, ve zdraví.
Comments