Tak jsem se konečně dostal od dědy pryč a to mě ale rychle přešel smích. Londýn je fajn, pohybuju se jen v okolí, protože bych se jinak už pravděpodobně nevrátil a jako jo, vypadá pěkně, i když na mě pořád ti mudlové venku blbě koukají, asi že kde mám rodiče nebo co, ale jinak se to dá. Jenže ten kotel, ten stojí pěkně za prd. A víš proč?
Takže, první den jsem se poměrně rychle ubytoval, tak jsem nemusel aspoň věci tahat všude sebou, ale vychytal jsem pokoj pro tři. Já! Vždyť já měl celej život (a to je sakra dlouhá doba) pokoj jen pro sebe! No nic, nakonec jsem si tam pokecal s nějakým klukem, myslím, že to byl Aki nebo tak nějak, není to brit, takže bůhví jak se to vyslovuje a ten byl celkem v pohodě, šli jsme pak brzo spát. Jak jsem si ale prudce lehl, málem se to podemnou celý propadlo! Tý posteli chyběl jeden rošt! No tak jsem si teda lehl do vedlejší postele, ta držela jakž takž, pohodlí nic moc, ale aspoň byla kompletní, jenže ráno otevřu oči a nademnou stojí nějakej kluk, šťouchá do mě prstem a ječí něco o tom, že mu ležím v posteli. Tak teda nevím, ale já tu jméno nikde neviděl. Ještě chvíli tam po mně něco hučel, dokonce mě nazval slepicí, tak jsem se radši sbalil a šel si k Trewisovi pro pití. To je prosím majitel kotle, aspoň myslím. Na to, jak to vevnitř vypadá, je pěkně drahej!
*vidíš nakreslený obrázek rozlomené postele*
Další dny plynuly kolem mě, občas jsem pobíhal po okolí, sledoval lidi kolem, někdy zaslechl něco z jejich debaty, ale nic zajímavýho. Jeden večer si ke mně sedly dvě holky, nějakou dobu jsme kecali, ale to bylo všechno. Ten čas se tu pěkně táhne, tak doufám, že to rychle uteče. Teď nás čekají nákupy, tak napíšu zase příště, až si seženu novou postel!
Commentaires