Minule jsem musel odstavce odlišit, ale tentokrát to není potřeba. Tentokrát to bude celé jen o osobě, kvůli které má pro mě smysl ráno vstávat – s nadějí, že ji během dne potkám. A třeba rovnou u snídaně.
Většinou se to ale nepoštěstí. Nevím, jestli tráví večery s tím, s kým by je trávit měla nebo jestli jen ráda spí, ale většinou ji zahlédnu až u oběda. A ačkoliv jsem psal, že bych měl vytěsnit cokoliv co se ve mně v její blízkosti odehrává, není to tak snadné. Spíše naopak.
Co jsem ti chtěl ale napsat je, že mi nakreslila obrázek!
Nevím, jestli měl být pro mě i původně, protože moje prosby o jeho věnování mně moc nevyšly a akorát jsem jí zase několikrát nahrál na to, aby si ze mě udělala srandu, ale to není důležitý. Důležitý je, že nad postelí na zdi teď visí u mě.
Současně s tím jsem se naučil jí psát na dobrou noc. A o to víc mě těší, když mi to vrátí.
Přijde mi, že se teď vídáme častěji a s tím ztrácím zábrany na ni mluvit, stejně jako možná i ona na mně, když už se naučila, že trávím dny ve vstupní síni a nevadí jí za mnou přijít. Oh, málem bych zapomněl – v tý zástěře s liščíma ušima byla hrozně roztomilá!
Ono vlastně cokoliv, co na sobě nosí (i když je to jen uniforma), mě donutí se za ní otočit. A nebo neotočit a prohlédnout si ji rovnou, když jde mým směrem. S těmi jejími zrzavými rozcuchanými vlasy ji totiž nelze přehlédnout. A to je dobře!
Navíc se nemůžu dočkat toho, až se venku začne víc objevovat sluníčko a my se budeme potkávat i mimo chladný zdi hradu, protože pokud její pihy na obličeji fungují stejně jako ty moje, budeme jich mít oba od sluníčka zase o dost víc než máme teď. No a taky potřebuju někoho, kdo bude celý léto zářit se mnou, protože ani ona ani já tý barvy od sluníčka moc nechytáme.
Rád bych ti napsal i o jejích očích, aby sis ji mohl dostatečně představit, ale ještě jsem je neviděl dost zblízka, abych si troufnul je popsat víc než že hází šedé odlesky. Tak si aspoň představ ten nejhezčí a zároveň nejzákeřnější úsměv jak nejlépe můžeš, protože to je celá ona. Roztomilá, ale zákeřná. Alespoň ke mně.
Vyvádí mě to z míry natolik, že pak ležím v posteli a nadávám si, co to zase dělám!
Jo a začal jsem něco psát. Něco, co ode mě dostane na oplátku za tu kresbu.
Tak zase příště, měj se!