Teda deníčku, můj první plán se tu s nikým extra nevybavovat mi moc nevychází. Spíše naopak. Zmijozelský holky jsou skvělá společnost na dlouhý večery ve spolce a když zrovna nejsme všichni pohromadě, trávím každý den aspoň s jednou z nich. Poslední dva večery mě však kompletně zmátly.
Po několika dnech, kdy jsem s Miou nepromluvil pořádně ani slovo, nás Maya dohnala ke společnému tanci během jejího zpěvu (jestli se tak můj pokus o tuto aktivitu dá takhle nazývat). A bylo to hezký. Dokonce tak, že jsme pak po prokecaným večeru usnuli unavení na gauči, už bez Mayi (ačkoliv s ní na gaučích usínám nejčastěji). Po tomto dni ale opět nastalo ticho, hlavně proto, protože během následujících dní jsem opět trávil více času s Gab.
Narážím hlavně na jeden večer, díky kterému se moje myšlenky totálně rozházely. To jsme se tak sešli s Gab u povídání o běhání a já se jako pako největšího kalibru zmínil, že by mi to určitě šlo a že s tím musím nutně začít. Načež z ní hned vypadlo, že běhá ráda a že klidně bude běhat se mnou. No asi nemusím podotýkat, že k tomu zatím nedošlo, zakecal jsem to hned jak to šlo. Aby to ale nebylo tak nápadný, nabídl jsem se, že ji na zádech odnesu kam bude chtít. Logicky si vybrala místo, který na hradě bylo od koleje snad úplně nejdále (tak mi to aspoň přišlo), ale pořád se nacházelo na hradě. Dostali jsme se k místnosti, který se snad říká 'účes' nebo tak něco, moc jsem to nepochytil, protože jsem měl co dělat, abych to udýchal. Když mi ale ukázala, za čím jsme tam šli, veškerá únava mě ihned přešla.
Vylezli jsme na balkón, ze kterýho byla krásně vidět celá noční obloha. A komu by se něco takovýho nelíbilo. Tak jsme tam tak stáli a koukali na hvězdy. Byla v tom měsíčním světle úplně jiná, než jakou jsem ji znal z hradu. Protože ale zase začalo to bláznivý počasí, šli jsme se schovat dovnitř. Zavedla mě do tajný místnosti za závěsem (chvilku to trvalo, než se trefila do správnýho) a tam jsme pokračovali v předchozí konverzaci. No, to asi není úplně to správný slovo. Potřebovala se svěřit a já tam chtěl být pro ni. Byl jsem rád, že má ke mně důvěru. Mezi tímto svěřováním došlo i k tomu, že mi ukázala jak tancuje, když chce ventilovat svoje emoce. V ten moment byla neskutečně šťastná a ani to nemusela říkat, vyzařovalo to z ní úplně samo. A to bylo poprvé, kdy jsem na ni začal koukat jinak než do té chvíle.
Že nás pak odchytil zbytek holek z koleje asi úplně rozepisovat nebudu, doteď mě ale mrzí, že nám to takhle utnuly. Byl to pro mě jeden z nejhezčích večerů, co jsem na hradě zatím strávil.
Comments